Marián Varga je legenda. Ne kvůli množství vydaných alb (dvacet dvě včetně desek se skupinami Prúdy a Collegium Musicum, s Pavlem Hammelem aj.) nebo hudby, kterou napsal pro dvacet tři televizní a divadelní inscenace i osm celovečerních a deset krátkých filmů. Legendy se rodí jen z ojedinělých hvězdných okamžiků, které nejenže přezáří vše přítomné, ale svou intenzitu vyzařují i do daleké budoucnosti.

Rodák ze Skalice (1947) a nedochvilný, leč nadaný bratislavský konzervatorista a žák skladatelů Jána Cikkera i Andreje Očenáše byl v jednadvaceti letech autorskou i hráčskou duší folkrockové skupiny Prúdy a jejího debutu Zvoňte, zvonky. Myslím, že to byla nejlepší deska společné historie české a slovenské populární hudby; v anketě kritiků v roce 1990 skončila šestá. Jenomže pár dnů předtím než vyšla, potkal Vargu zážitek, po němž se rozhodl úspěšné Prúdy opustit a začít úplně jinak.

V prosinci 1968 se tlačil v pražské Lucerně mezi všemi, kteří chtěli při koncertu britského tria Nice zblízka vidět, jak Keith Emerson kouzlí na Hammondových varhanech. Jediný Varga však v sobě všechny vlivy přetavil do artrockové skupiny Collegium Musicum a bachovských úprav, jimiž si už ve spolupráci s baskytaristou Fedorem Frešem a bubeníkem Dušanem Hájkem říkal o světová měřítka. A zatímco spočitatelný svět hitparád oslavoval a posléze ze sebe vypuzoval Wakemany, Jarry a jiné klávesové megastars, jejichž koncertům načas sloužily stadióny i přístavy, Collegium Musicum se v proměnlivých složeních vydalo od melodií Rimského-Korsakova k Bartókově i Prokofjevově moderně, především však čím dál víc k vlastní tvorbě. Na tuzemském tržišti slávy vítězila v 70. a 80. letech, pochopitelně, úplně jiná hudba. O Vargovi se pořádně ani nevědělo, jestli vůbec žije. Podobně zapadlo i jeho první sólové album Stále tie dni, které natočil v roce 1984. Byly v něm krásné nápady, dodnes z nich používá Vežovou hudbu.

A pak se legenda začala vracet na koncertní pódia, zvolna, osamělá.

Sál vře napětím jako za romantických časů skladatelů a zároveň klavírních virtuósů Liszta a Chopina. Ale Varga míjí pohledy davu a upírá se jen do kláves koncertního Petrofa a elektrické Yamahy. Proti všem očekáváním Varga nehraje jediný hit z časů Collegia nebo Prúdů. Takřka marnotratně střídá desítky nových melodických i zvukomalebných nápadů. Jiní by z nich nadělali muzikály, on je opouští třeba i po minutě, vstává, rychle se klaní do sotva doznělých zvuků a ještě než posluchači dotleskají, už se vrhá do dalších improvizací.

Hudba není pro Vargu exhibicí, natož pak provokací, ale jediným řetězcem radostných objevů. Marián Varga není jenom živou legendou. Je jejím neustále se obměňujícím pokračováním. Tři jeho koncerty, které jsem viděl mezi červnem 2002 a červencem 2003, patří k nejsilnějším zážitkům mého posluchačského života. A koncert zaznamenaný v bratislavském Klubu za zrkadlom mne v mých dojmech jen utvrzuje.

Jiří Černý